Jen tak na úvod. Než jsem začala sepisovat svůj pohled na
The Hateful Eight, zadala jsem do Googlu „H8“. Vybafly na mě typy žárovek a odkaz
na Urban Dictionary, jenž vysvětluje cosi o nenávisti k gay sňatkům.
K filmu. Nikdy nechodím do kina s očekáváním,
počítám s tím nejhorším. U nového Tarantinova filmu jsem na tom byla
stejně, dostávaly se ke mně poměrně zklamané ohlasy. Ale Quentin a jeho stará
parta pohromadě? Tim Roth, Samuel L. Jackson a Michael Madsen, dokonce i Kurt
Russel a Zoe Bell? Co víc si přát?
Úvodní záběr na ukřižováného Ježíše jako by napovídal to, co
se stane v následujících pár hodinách - hra o to, kdo je větší Jidáš. Osmý
snímek Tarantina se stal opět studií různých násilnických charakterů
v krvavém odstínu. (Krev tentokrát teče opravdu odevšud.) Příběh (z období
po občanské válce) začíná s dialogem starých známých v oboru
„bounty-hunting“- mezi chytrým „negrem“ a naivním bělochem. Občas se do toho
ozve „odměna“ Daisy, na kterou čeká oprátka. Když po cestě narazí na nově
vypečeného šerifa, kterému pošel cestou kůň, už divákovi něco nehraje. Není to
až moc velká náhoda? Režisér nechává tento pocit dále gradovat. Hurá se schovat
před sněhovou bouří do galanterie u Minnie. Tam čeká čtveřice cizinců - hra
může začít. Do plamínku diskuze se pomalu přikládá přes hádky mezi Severem a
Jihem, Lincolnovův dopis, pravomoce zaměstnání kata. Diváka Tarantino baví tou různorodostí
témat. Přesně jeho rukopis. Uprostřed velké galanterie doslova vyrostl opuštěný
sklad z Resevoir dogs. Přitom vypadne z úst Michaela Madsena: „A
basterd’s work is never done.“ QT už je natolik drzý, že dělá takové odkazy na
sebe, že si jich musí všimnout i „pasivní divák“. Nejen tabák Red Apple vykouzlí
úsměv v tichém kinosálu a Samuel L. Jackson obnoví vzpomínku na ezechiel
25 17 proslovem o velkém „pecker“ovi.
Tarantino si může přidat do své osobní sbírky soundtracků od
Ennia Morriconeho nový úlovek a to svůj vlastní. Konečně nemusel vykrádat cizí,
Ennio mu v Praze nahrál originální. Díky tomu film působí více
psychedelicky a jeho atmosféra se dá doslova krájet. Dává krvavým scénám nový
rozměr – hudba připoutá k ději a už nepustí. Byla použita jedna skladba
z filmu „Věc“, kde ztvárnil hlavní roli Kurt Russel a též v mrazivých
podmínkách. Z mého pohledu je to jeden z „chudších“ ale o to silnějších
soundtracků. Je to velký skok od pestrého soundtracku předchozího snímku Django
Unchained, kde se najde „ennio“, černošský rap i Beethoven.
Když začaly závěrečné titulky, má první myšlenka byla „sestříhat“.
Když jdete na Tarantina, chcete hlášky, ne
dlouhé záběry. (Mimochodem director’s cut je ještě o 6 minut delší.)
Pokaždé se ostatních ptám: „Která postava si tě získala?“
Osobně jsem se těšila na výkon Tima Rotha, který mě nezklamal. Malý Brit měl
roli napsanou na míru. Stejně tak Michael Madsen a S. L. Jackson. QT udělal u
nich to samé jako u Christophera Waltze. Waltzovu původní postavu „esesáka“
poupravil, změnil ji motivaci a byl na světě zubař a lovec odměn z Django
Unchained, který je stále stejně „ozdobně ukecaný“ jako Hans Landa. Porovnat
majora Warrena s Julesem Winnfieldem a homesick cowboye s Buddem
z Kill Bill není tak těžké. Kurta Russela překopal - z nadrženého řidiče
Auta zabiják vytvořil hlupáka se silnou intuicí. Ovšem nováček Jennifer Jason
Leigh přebila všechny muže v galanterii. Naprosto dokonale se zhostila své
role. V divákovi vzbuzuje soucit i odpor. Pořád vidím před očima, jak si
vychutnává rozmazávání krve jazykem poté, co dostala pěstí. Silná postava a
nový hráč mezi profláklými tarantinovskými modely násilníků.
Byla by škoda, kdyby se tehdy QT
opravdu zapřisahl, že tento snímek nevznikne. Scénář, co unikl už před lety, pravý fanoušek by nevyhledával. Co lidi na jeho filmech opravdu milují, je nepředvídatelnost.
