Kdo by řekl, že tohoto klišé se chytne Quentin Tarantino, proslavený svým osobitým slovníkem a násilím. Ale stalo se, naštěstí. Nespoutaný Django trhá rekordy v jak světových i našich kinech.
Příjemně se usaďte a nechte se vtáhnout do předobčanskoválečné Ameriky, kde neexistuje rovnost mezi "černým a bílým". Do uší se vám dostavá, někomu i povědomá, znělka z westernu Django. Už v prvních vteřinách začíná Tarantino s odkazy na další snímky, jako vždy.
Samotný název nutí zbystřit. Film Django z roku 1966 s Francem Nerem v hlavní roli se stal velkou inspiraci pro toho "Nespoutaného". Franco Nero si dokonce střihl epizodní roli majitele černošského gladiátora, který si nechá od našeho Djanga objasnit, jak správně vyslovovat zpropadené westernové jméno. Mimochodem , D se nečte. Jen pár "barev" se prohodilo. Quentin se často pohybuje na tenké hranici rasismu a ví, že může. Dějiny stojí za ním. Jen málo snímků se tak vyžilo v realitě otrokářského Jihu. Krev a násili, nenávist a nadřazenost. (Mnoho lidí se straní "tarantínovek" se slovy, že jsou plné násilí. Kdysi David Carradine řekl, že jeho filmy nejsou o násilí, jsou o lidech, které to násilí tvoří.)
"Good cold evening, gentlements.", podraví německý zubař dr. King Schulz a odstartuje celý příběh. Dr. Schulz, v podání Rakušana Christophra Waltze, je bezchybný. Květnatá a vytříbená mluva, klid, nadhled. To vše z něj vyzařuje, ale né po celou dobu filmu. Postava je jakýmsi obrazem v zrcadle od charakteru "esesáka" Hanse Landy, jenž známe z Hanebných Panchartů. Evropan se vším všudy i proti americkému otrokářství vysvobodí Djanga, otrokoka, co zažil peklo na zemi, a nabidne mu partnerství. Django, v podání Jamieho Foxxe, je tzv. vedlejší hlavní hrdina. Výkon slušný. Na oscara ale měl bouhužel či bohudík jen pan herec Waltz. Mnoho diváků byli zvědaví i na Leonarda DiCapria, jak se zhostil své nadprůměrně záporné role? Skvěle. Dětinskost a lehce nabitá moc se snoubí v milovníkovi násilních zápasů, které shlédne bez jediného znaku opovržení. Nabízí se mi opět určitá podobnost s postavou Aldo Raine v Hanebných Panchartech, který s klidem posvačil při "rozflákání mozku o trávník" jednoho nebohého nacisty. Tarantino poté skrytě sázel na dvorního herce - Samuel L. Jackon. Nezklamal. On bude vždy substancí, jež zapadne do tarantinovských dialogů jako chybějící puzzle.
Stížnosti na násilí Q.T. odbyde se slovy, že lidi nejdou na Metallicu, aby poslouchali hudbu v šepotu. Souhlasím. Ale nejen ta krev, dělá Django Unchained tarantinovkou jako takovou. Zdánlivě nesrozumitelná a za vlasy přitažená kombinace Němce a amerického otroka už bije do očí. Poté jméno manželky Djanga, Broomhilda, vypujčené ze starogermánské legendy. Tu nesmyslnost si možná uvědomíte až dlouho po snímku, možná vůbec. Perfektně poskládané. Někoho přímo "dodělá" scéna s parodií na Ku-klux-klan či napne slavnostní večeře s přednáškou o lebkách rozdílných ras.
Doneslo se ke mně tvrzení, že v tomto snímku není motiv pomsty (jako v např. Kill Bill, Jackie Brown, Death Proof). Naopak! Django je sice za hrdinu, co zachraňuje křehkou dívku ze spárů zlého pána, ale pomsta je zde patrná. Ne, ona přímo "flákne do očí". Nechávám na vás, kde ji všude objevíte.
Nakonec jako třešinka a jako vždy. Soundtrack. Od rapových tónů po romantický duet. Nádherně doladí atmosféru, necht je divák napínán ještě více či vykoupán v zoufalství více.
A nezapomeňte. D je neznělé.
P.S.: Kdyby vám vrtalo hlavou, proč uprostřed filmu znenadání začne záběr pohledem na "bílou strážkyni" otrokářské farmy, nelekejte se. Jen další z mnoha odkazů. Je to Zoe Bell, Quentinova dvorní kaskadérka.
