pátek 26. července 2013

Krást?

Režisér Quentin Tarantino se vůbec netají svým "vykrádáním" filmů, na kterých většinou sám vyrůstal. Jeho dětství, prosezené před obrazovkou televize, se (díkybohu) odrazilo v jedinečnosti kombinací "ukradených" kousků - westerny, gangsterky, kunfu bojové snímky, atd. Malý Quentin strávil celý den od rána do večera "sjížděním" všeho, co mu zázračná krabice nabídla. Nikdo mu neřekl "na tohle se nedívej" nebo "tohle není pro malé děti". (Jeho otec opustil matku v momentě, když otěhotněla v pouhých 16 letech a ona sama měla dost práce s uživením sebe i syna, pracovala jako sestra v nemocnici.) A teď?

S ohledem na veškerou tvorbu Tarantina, konstatuji pouze: Ještě, že mu tu televizi nikdo nepřepínal.
Malé důkazní video.

Everything is a remix: Kill Bill


Quentin Tarantino za mlada


úterý 2. července 2013

KVIFF – sekce Jiný pohled


Podařilo se mi rezervovat lístky na dva snímky z této sekce. Oba dva byly zaměřeny na emoce. Nebo se v horším případě o to pokoušely.

FOR THOSE IN PERIL / ZA TY V NEBEZPEČÍ
Film odehrávající se v krutém Skotsku je krásnou ukázkou, jak moc může být člověku na nic. Fobie, vnitřní utrpení a mučení společností na vás působí v té nejčistší podobě. Moralizující a nespravedlivý trest, který hlavní hrdina musí nést za to, že jako jediný přežil výpravu rybářů, mohli bychom označit jako vyděděnost či odříznutí od společnosti. Podle mého je to něco hlubšího. On sám je spoután steskem po bratrovi, který zemřel při oné osudné výpravě, a ke všemu bojuje s patologickým přesvědčením, že bratra ještě uvidí. Všichni v sále věděli o marnosti jeho snažení. Surovost a síla odhodlání.

LE DÉMANTELEMENT / ZÁNIK
Opravdu jsem se snažila a povedlo se mi neusnout. Kanadský film s dramaticky vyhlížejícím názvem byl pro mne zklamáním. Zoufale volá po sestříhání. Snímek nápadně připomíná dílo Otec Goriot od Balzaca (není mi známo, zdali to je účel či nikoliv) a chápu, že není jednoduché zpracovat takové téma. Herci i prostředí se vyvedly, opravdu. Ale když se ze zadních řad ozvalo hlasité zachrápání, následné zívnutí a po chvilce opět chrápání s doprovázejícím zamlaskáním, napadne vás, jestli tu není něco špatně.



pondělí 1. července 2013

KVIFF - Příprava


Jak všichni víme, od 28. 6. 2013 zuří v Karlových Varech vyhlášený mezinárodní filmový festival, který jako každý rok přivítal či ještě přivítá hvězdy filmového a hlavně filmařského světa. Doporučení pro příští rok – vůbec není od škody přijet den před zahájením, vše si projít, seznámit se s rezervacemi a podmínkami (pokud patříte mezi nováčky). Zjistit spoje, najit kódy k rezervacím na lístky či najít pokladny. Jsou to věci, které vám následně zkrátí čekání. Tedy pokud spíše patříte do první skupiny návštěvníků, kteří jedou za prožitkem z filmu, za uměním, za tvůrci. Druhá skupina jede za celebritami a večírky, za urváním svého kousku na slunci. Nelze se čistě separovat, pouze přiklonit. 

Každý se připravuje. A vše. I červený koberec.




neděle 30. června 2013

Vincent Vega Ve Varech

Malá ochutnávka z mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Ano. Všichni to víme. John Travolta.






pondělí 24. června 2013

Hypnotizér a další hudební kostky ledu

Ano, napadl mě podtitul „aneb suchost severských filmů“. Proč skandinávské filmy se zdají být tak chladné?Napadne vás, že tamnější filmaři poněkud neroztáli. Možná. Při bližším zkoumání, mě jakožto člověku odkojeného filmovými soundtracky, velmi chybí jakákoliv emotivně naladěná hudba, melodie, cokoliv. V Hollywoodu na důraz hudby zase sázejíaž moc, ale právě to jim často zachrání tržby v kinech - půlka světa může znát film ze špatného videoklipu či jen z rádia, kdy je píseň uvedena slovy „teď tu máme něco ze snímku toho a toho“. Skandinávie zanevřela na soundtracky, tedy aspoň mi to posledních pár filmů z dílen švédských i norských režisérů potvrdily. Vím, že se ve filmovém průmyslu nemá škatulkovat a doufám, že tvůrci z nehostinného poloostrova, kteří mají cit pro výběr melodií, někde existují. Bohužel, neměla jsem to štěstí se s nimi setkat. Je to veliká škoda, promarnění. Jejich filmy nejsou braky a stojí za to je vidět – nejsou to rychle natočené snímky, jež se snaží upoutat co největší kus pozornosti u médií i společnosti. Herecké výkony bývají autentické a temné podnebí s rampouchy za oknem dodává filmu zajímavou atmosféru, jinou než na kterou jsme zvyklí z prosluněné Kalifornie, deštivé Anglie či klidné Francie. Věčná škoda. 





sobota 9. března 2013

Django Unchained - zasloužené Oscary

Svoboda je důležitá a láska zvítězí.
Kdo by řekl, že tohoto klišé se chytne Quentin Tarantino, proslavený svým osobitým slovníkem a násilím. Ale stalo se, naštěstí. Nespoutaný Django trhá rekordy v jak světových i našich kinech.
Příjemně se usaďte a nechte se vtáhnout do předobčanskoválečné Ameriky, kde neexistuje rovnost mezi "černým a bílým". Do uší se vám dostavá, někomu i povědomá, znělka z westernu Django. Už v prvních vteřinách začíná Tarantino s odkazy na další snímky, jako vždy.
Samotný název nutí zbystřit. Film Django z roku 1966 s Francem Nerem v hlavní roli se stal velkou inspiraci pro toho "Nespoutaného". Franco Nero si dokonce střihl epizodní roli majitele černošského gladiátora, který si nechá od našeho Djanga objasnit, jak správně vyslovovat zpropadené westernové jméno. Mimochodem , D se nečte. Jen pár "barev" se prohodilo. Quentin se často pohybuje na tenké hranici rasismu a ví, že může. Dějiny stojí za ním. Jen málo snímků se tak vyžilo v realitě otrokářského Jihu. Krev a násili, nenávist a nadřazenost. (Mnoho lidí se straní "tarantínovek" se slovy, že jsou plné násilí. Kdysi David Carradine řekl, že jeho filmy nejsou o násilí, jsou o lidech, které to násilí tvoří.)
"Good cold evening, gentlements.", podraví německý zubař dr. King Schulz a odstartuje celý příběh. Dr. Schulz, v podání Rakušana Christophra Waltze, je bezchybný. Květnatá a vytříbená mluva, klid, nadhled. To vše z něj vyzařuje, ale né po celou dobu filmu. Postava je jakýmsi obrazem v zrcadle od charakteru "esesáka" Hanse Landy, jenž známe z Hanebných Panchartů. Evropan se vším všudy i proti americkému otrokářství vysvobodí Djanga, otrokoka, co zažil peklo na zemi, a nabidne mu partnerství. Django, v podání Jamieho Foxxe, je tzv. vedlejší hlavní hrdina. Výkon slušný. Na oscara ale měl bouhužel či bohudík jen pan herec Waltz. Mnoho diváků byli zvědaví i na Leonarda DiCapria, jak se zhostil své nadprůměrně záporné role? Skvěle. Dětinskost a lehce nabitá moc se snoubí v milovníkovi násilních zápasů, které shlédne bez jediného znaku opovržení. Nabízí se mi opět určitá podobnost s postavou Aldo Raine v Hanebných Panchartech, který s klidem posvačil při "rozflákání mozku o trávník" jednoho nebohého nacisty. Tarantino poté skrytě sázel na dvorního herce - Samuel L. Jackon. Nezklamal. On bude vždy substancí, jež zapadne do tarantinovských dialogů jako chybějící puzzle. 
Stížnosti na násilí Q.T. odbyde se slovy, že lidi nejdou na Metallicu, aby poslouchali hudbu v šepotu. Souhlasím. Ale nejen ta krev, dělá Django Unchained tarantinovkou jako takovou. Zdánlivě nesrozumitelná a za vlasy přitažená kombinace Němce a amerického otroka už bije do očí. Poté jméno manželky Djanga, Broomhilda, vypujčené ze starogermánské legendy. Tu nesmyslnost si možná uvědomíte až dlouho po snímku, možná vůbec. Perfektně poskládané. Někoho přímo "dodělá" scéna s parodií na Ku-klux-klan či napne slavnostní večeře s přednáškou o lebkách rozdílných ras. 
Doneslo se ke mně tvrzení, že v tomto snímku není motiv pomsty (jako v např. Kill Bill, Jackie Brown, Death Proof). Naopak! Django je sice za hrdinu, co zachraňuje křehkou dívku ze spárů zlého pána, ale pomsta je zde patrná. Ne, ona přímo "flákne do očí". Nechávám na vás, kde ji všude objevíte. 
Nakonec jako třešinka a jako vždy. Soundtrack. Od rapových tónů po romantický duet. Nádherně doladí atmosféru, necht je divák napínán ještě více či vykoupán v zoufalství více. 
A nezapomeňte. D je neznělé. 




P.S.: Kdyby vám vrtalo hlavou, proč uprostřed filmu znenadání začne záběr pohledem na "bílou strážkyni" otrokářské farmy, nelekejte se. Jen další z mnoha odkazů. Je to Zoe Bell, Quentinova dvorní kaskadérka.





Realismus a romantismus před kamerou

Filmový průmysl zažívá renesanci, přímo znovuobjevení, literarního realismu i romantismu. Na začátku roku nás překvapil Miláček s Robertem Pattinsonem podle knižní předlohy Guy de Maupassanta. Snímek moc víru ve filmovém světě nevzbudil, osobně konstatuji, že scénáristi nevyužili potenciálu vnitřních monologů a rozepří uvnitř hlavní postavy. Nabízelo se i zachycení psychologického vývoje, což bylo jen trochu naznačeno. Na počátku zimy česká kina přepadl snímek Anna Karenina s Keirou Knightley podle stejnojmenného a proslulého díla Lva Tolstého. Chvalím netradičně pojaté prostředí. Celý děj se odehrává v divadle a markantní kulisy se neustále proměňují. Výkony herců jsou skvělé. Keira se klasicky velice hodí do těchto rolí žen zatížené "nemilosrdným" osudem. Ale musím též zdůraznit postavu Karenina v podaní Judea Law. A zatím na závěr byl uveden snímek Bídníci, též s hvězdným obsazením, ale i hvězdnou režií. Tom Hooper si vzal do hledáčku román Victora Huga hned po oscarovém filmu Králova řeč. Dočkal se velkého ohlasu.





P.S.: Nesmíme opomenou temnější stánku romantismu - snimek Havran na motivy povídek E. A. Poe, který spatřil světlo světa v poměrně nadávné době.


čtvrtek 3. ledna 2013

Hodný, zlý a ošklivý

Neopakovatelný snímek z roku 1966, král westernů, přehlídka vrcholného díla skladatele Ennia Morriconeho, atd. I tak by se dal jinak nazvat tento kultovní film.
Začátek může dnešního člověka odradit. Je již odkojen rychlým plynulým střihem a až zbrklou kamerou. Ale přesto vás tento film vtáhne do děje. Krásná zápletka ohledně ukrytých peněz a starý prostý styl vyprávění. Někdy je potřeba utéci od stylizace i přemrštěných hyperbol, které rozhodně nenajdete v prostředí občanské války. Režisér Sergio Leone chtěl završit svou volně navazující ságu. Po "Pro hrst dolarů" (1964) a "Pro pár dolarů navíc" (1965) se Clint Eastwood musel smířit s velkou popularitou, ale po roku 1966 se stal hercem s velkým H. Jeho bezchybný, spravedlivý hrdina Blonďák opět perlí a nahrazuje boží mlýny. Po hodném následuje zlý Lee Van Cleef, kterého diváci znají z předchozího dílu. Stále vidím před očima bezchybnou scénu velkého finále a záběr na jeho chybějící článek prstu. Do třetice zbývá ošklivý - Eli Wallach. Jednoduše tři nesmiřitelní nepřátelé a pár koltů.
Pokud chcete přičichnout k pravému Západu, tohle je to, co hledáte. Nápětí v pomalé kameře. Slunce v očích, pot ve tváři a žádné kompromisy. Nemůžeme se divit, že tento snímek inspiroval mnoho tvůrců. Až si řeknete "To znám!" a přesto nebudete poznávat, zahloubejte v paměti jestli si to nepletete s třeba Kill Bill vol.2.